Plemeno australský ovčák je známé od počátku 20. století. Původ mladé psí rasy je nejasný, zahalený rouškou tajemství. Koluje ale hned několik teorií, které nahlížejí na jeho vznik. První z nich tvrdí, že se australský ovčák dostal do Ameriky z Evropy přes Austrálii a že jeho předchůdci byli psi Basků. Podle autorů druhé teorie se spolu měli zkřížit britští a španělští ovčáci. Plemeno australského ovčáka pak do Ameriky přicestovalo spolu s emigranty. Australský ovčák byl využíván jako hlídací a pastevecký pes.

Australský ovčák patří mezi psi středního vzrůstu. Dosahuje výšky necelých 60 cm a v dospělosti váží kolem 25 kg. Má kratší rovnou nebo lehce zvlněnou srst, která nepotřebuje pravidelnou péči. Je silný a robusní. Uznáváno je více barevných variant – modrá mramorovaná, červená, černá a játrová. Všechny mohou být doplněny bílými nebo hnědými odznaky. Oči australského ovčáka mají mandlový tvar a opět mohou nabývat různých barev. Přípustná je hnědá, modrá nebo například jantarová. Ovčák se dožívá věku 14 let.

Jedná se o pastýřské plemeno, které má pozitivní vztah k dětem a k dalším zvířecím členům domácnosti. Je to přátelský, hravý a oddaný společník. Tento spolehlivý a ostražitý pes se hodí i jako hlídač na dvorek. Má rád pohyb venku, dlouhé procházky a plavání. Díky svým povahovým vlastnostem se využívá i jako záchranářský pes. Protože je společenský a soutěživý, jdou mu skvěle i nejrůznější psí sporty.

Bavorský barvář má za sebou bohatou historii. Je považován za psa Keltů. Později si ho oblíbili i Přemyslovci a další šlechtické rody. Barváři byli původně využívání k lovu a ke stopování zraněné zvěře. Vždy proto měli své místo na panském dvoře. Plemeno oficiálně vzniklo křížením hannoverského barváře s německým brakýřem, a to kolem roku 1848. Toto křížení bylo prováděno v Bavorských Alpách. Pravděpodobně díky tomu získal barvář svůj přívlastek bavorský.

Bavorský barvář má střední postavu. Psi dosahují výšky 60 cm, fenky jsou o něco menší. Váha se pohybuje od 40 do 50 kg. Pro bavorského barváře je charakteristická jeho hnědá barva, která může nabývat různých odstínů. Jeho srst je krátká a hrubá, nevyžaduje žádnou speciální péči. Oči jsou tmavě nebo světle hnědé, uši svěšené. Má sportovní postavu, díky které se stává vynikajícím lovcem a hledačem. Barvář se v průměru dožívá 12 let.

I v současnosti je bavorský barvář využíván jako lovecký pes. Měl by projít kvalitním výcvikem, který z něj udělá poslušného a ovladatelného psa. Ke své spokojenosti potřebuje především dostatek prostoru a velký výběh. Rozhodně to není pes do bytu. Je bystrý a inteligentní. S ostatními zvířaty v domácnosti a s dětmi se snáší spíše hůře. I tak z něj můžete vychovat báječného společníka. Podmínkou ale je, že mu budete věnovat maximum svého času a potřebnou péči.

Historie rasy chodského psa sahá až do 13. století na Šumavu, kde Chodové hlídali cesty z Domažlic do Německa. Tyto cesty jim pomáhali střežit tvrdí a odolní chodští psi. Psi byli rovněž využíváni jako hlídací a pastevečtí. Chodští psi se objevují na kresbách Mikoláše Alše i v knize Psohlavci od Aloise Jiráska. Na dlouhou dobu plemeno upadlo v zapomnění. Nový zájem o něj se projevil až v roce 1984. Od té doby docházelo ke křížení chodských psů. Oblíbenými členy domácnosti se tito pejsci stali až v 90. letech. Jedná se o českého národního psa, který stále patří mezi oficiálně neuznaná plemena.

Chodského psa můžeme zařadit mezi psí plemena středního vzrůstu. Dosahuje výšky 50 cm a váží od 16 do 25 kg. Chodský pes má na těle hustou a delší srst v charakteristickém černo tříslové zbarvení, kterému se přezdívá black and tan. Srst na nohách a na uších je kratší. Vyžaduje pravidelnou péči. Tělo má obdélníkový tvar a je zakončeno dlouhým ocasem. Nohy jsou rovné a svalnaté. Uši vzpřímené, oči mají mandlový tvar a nabývají tmavě hnědé barvy. Chodský pes se dožívá věku 12 let.

Oficiálně se řadí mezi služební plemena. Je skvělým hlídačem i společníkem. Ke své spokojenosti potřebuje dostatek pohybu, ať už na dvorku, na zahrádce nebo v parku na procházce. K dětem je přátelský a dobře vychází i s ostatními zvířecími členy domácnosti. Není náročný na výcvik, snadno se naučí poslouchat vaše příkazy. Chodského psa mohou chovat i začátečníci. Je houževnatý a odolný. Můžete ho proto ubytovat i v psí boudě na dvorku.

Historie rasy chodského psa sahá až do 13. století na Šumavu, kde Chodové hlídali cesty z Domažlic do Německa. Tyto cesty jim pomáhali střežit tvrdí a odolní chodští psi. Psi byli rovněž využíváni jako hlídací a pastevečtí. Chodští psi se objevují na kresbách Mikoláše Alše i v knize Psohlavci od Aloise Jiráska. Na dlouhou dobu plemeno upadlo v zapomnění. Nový zájem o něj se projevil až v roce 1984. Od té doby docházelo ke křížení chodských psů. Oblíbenými členy domácnosti se tito pejsci stali až v 90. letech. Jedná se o českého národního psa, který stále patří mezi oficiálně neuznaná plemena.

Chodského psa můžeme zařadit mezi psí plemena středního vzrůstu. Dosahuje výšky 50 cm a váží od 16 do 25 kg. Chodský pes má na těle hustou a delší srst v charakteristickém černo tříslové zbarvení, kterému se přezdívá black and tan. Srst na nohách a na uších je kratší. Vyžaduje pravidelnou péči. Tělo má obdélníkový tvar a je zakončeno dlouhým ocasem. Nohy jsou rovné a svalnaté. Uši vzpřímené, oči mají mandlový tvar a nabývají tmavě hnědé barvy. Chodský pes se dožívá věku 12 let.

Oficiálně se řadí mezi služební plemena. Je skvělým hlídačem i společníkem. Ke své spokojenosti potřebuje dostatek pohybu, ať už na dvorku, na zahrádce nebo v parku na procházce. K dětem je přátelský a dobře vychází i s ostatními zvířecími členy domácnosti.Není náročný na výcvik, snadno se naučí poslouchat vaše příkazy. Chodského psa mohou chovat i začátečníci. Je houževnatý a odolný. Můžete ho proto ubytovat i v psí boudě na dvorku.

Rodnou zemí psa cane corso je Itálie. Původ plemene s tímto exotickým názvem sahá ale až do středověku, kdy bylo zachyceno na rytinách a malbách. Následovalo několik století, během kterých cane corso bohužel upadlo v zapomnění. Znovuobjeveno bylo až v roce 1973. Cílem bylo oživit tuto jedinečnou italskou psí rasu, což se skutečně za několika let podařilo. Probíhala křížení a psi plemene cane corso se účastnili i různých výstav. Od roku 1983 patří cane corso mezi oficiálně uznávaná plemena.

Cane corso je velkým psím plemenem. Dosahuje výšky až 65 cm a v dospělosti váží 40 až 50 kg. Jeho srst je krátká a nevyžaduje proto žádnou speciální péči. Je uznáváno několik barevných variací – černá, plavá, rezavá, šedá a žíhaná. Kožich je přirozeně lesklý a hustý. Cane corso má svalnatou postavu, silné tělo doplňují rovné nohy a široká hlava se středně velkýma lehce svěšenýma ušima. Oči cane corso jsou tmavé barvy.

Cane corso patří mezi služební plemena. Je důležité dát mu kvalitní výcvik a pevnou ruku. Pokud psa dokážete vychovat, vypěstujete v něm pozitivní vztah ke všem dalším členům domácnosti, dětem a zvířatům. Stane se z něj přátelský a milý psa, který bude vaší oporou a vynikajícím společníkem. Cane corso miluje pohyb venku – na dvoře nebo na zahradě. Je to pes vhodný zejména k rodinnému domku, u kterého je možnost výběhu. Jeho místo ale vždy musí zůstat v rodinném kruhu. Potřebuje náročnou výchovu, proto není vhodný pro začínající chovatele.

Argentinská doga byla vyšlechtěna v roce 1873. Jejím šlechtěním se zabývala rodina Martinezů. Ke křížení bylo vybráno celkem devět plemen. Cílem bylo vytvořit odolného loveckého a hlídacího psa. Argentinská doga měla střežit stáda krav a zároveň bojovat proti pumám a divokým kočkám. Stejně jako ony měla dokázat přežít ve volné přírodě, a to i v nepříznivých podmínkách. V jejích žilách koluje krev bulteriéra, boxera, anglického buldoka, německé dogy a irského vlkodava. Plemeno bylo oficiálně uznáno až v roce 1973. V Jižní Americe je bohužel doga využívána na psí zápasy a v některých státech je proto její chov zakázán.

Řadí se mezi velká plemena psů. Její mohutná postava dosahuje výšky přes 60 cm. Dospělá doga váží kolem 50 kg. Má atletickou postavu a svalnaté tělo dokonale uzpůsobené k běhu a lovu. Jediné přípustné zbarvení je bílé, jsou ale povoleny černé skvrny kolem očí. Celkový dojem pak doplňuje černý nos. Srst argentinské dogy je krátká a dokonale přiléhavá. Doga se dožívá nízkého věku 10 let.

Je svéhlavá a samostatná. Nesnese kolem sebe velký kolektiv lidí, vyhýbá se kontaktu s dětmi a nevychází ani se svými zvířecími společníky. Tuto učebnicovou definici ale můžete snadno překonat. Jako každý jiný pes, tak i argentinská doga se dá vychovat. Pokud jí budete věnovat dostatek péče, lásky, důsledný výcvik a dáte jí pevnou ruku, i ona se bude cítit dobře v lidské a zvířecí společnosti. Argentinská doga patří mezi služební plemena. Má ráda pohyb a hru. Je inteligentní a užívá si, když je středem pozornosti.

Český fousek patří mezi oblíbená lovecká plemena. Ač se jedná o české národní plemeno, má fousek německé předky. V 19. století byl vyšlechtěn křížením německých hrubosrstých a krátkosrstých ohařů. Byl chován v roce 1882, ještě za Rakouska-Uherska. Po první světové válce byl jeho chov ohrožen. Jeho standard je uznáván od roku 1963. Historické prameny však uvádějí, že plemeno českého loveckého psa bylo známo již za doby vlády Karla IV. Podle těchto teorií by se tak jednalo o jednoho z nejstarších plemen ohařů na území Evropy.

Český fousek se řadí mezi velká psí plemena, ačkoli název rasy může být zavádějící. Fousek dosahuje výšky přes 60 cm a v dospělosti váží zhruba 25 kg. Fenky jsou menšího vzrůstu a nižší váhy. Pojmenování fousek pravděpodobně získal podle charakteristického vousu, který má na čenichu, bradě a nad očima. Český fousek má tři druhy srsti. Podsada je hebká a hustá, krycí srst je rovná a přiléhající, nad ní se nachází poslední hrubá štětinatá srst. Přípustných je více barevných variant, například světlá v kombinaci s tmavou, hnědá s odznaky nebo čistě hnědá.

Ačkoli patří český fousek mezi lovecká plemena, může se stát skvělým společníkem. Je nenáročný na výchovu. Jediné co skutečně potřebuje, je dostatek pohybu. Je ideálním psem do domku s velkou zahradou. Má výborný vztah k celé rodině i k malým dětem. Snáší se dobře i s dalšími zvířecími členy domácnosti. Je přátelský a přítulný, bezmezně věrný svému páníčkovi. Dá se snadno vycvičit a rád se učí novým věcem. V tomto inteligentním a houževnatém psu se ale skrývá i nekompromisní lovec.

Přímým předkem amerického kokršpaněla je anglický kokršpaněl, který přicestoval do Ameriky v 17. století. První americký kokršpaněl byl ale vyšlechtěn až o dvě století později. Významný úspěch sklidilo plemeno na výstavě v Manchesteru v roce 1883. Od roku 1946 ho můžeme řadit mezi oficiálně uznávaná plemena. V Americe patří kokršpaněl mezi velmi oblíbené rasy psů. Zpočátku byl využíván především k lovu, později se z něj stal pes společenský. V Čechách je plemeno amerického kokra známé od roku 1976, kdy sem bylo dovezeno ze Spolkové republiky Německo.

Americký kokršpaněl patří mezi středně velká plemena psů. Svým vzrůstem je ale menší než jeho příbuzný anglický kokršpaněl. Dosahuje výšky 35 až 40 cm a v dospělosti váží až 12 kg. Jeho srst je střední délky, na hlavě kratší než na těle. Charakteristickým rysem kokršpaněla jsou jeho dlouhé bohatě osrstěné uši. Americký kokr se vyskytuje v mnoha zbarveních. Jeho srst může být do černa, tmavožluta, mahagonova nebo například červena. Vždy je důležité zastoupení bílé barvy. Americký kokršpaněl se dožívá věku 14 let.

Kombinuje v sobě duši lovce a společníka. Tento přátelský a inteligentní pes se velmi snadno naučí povelům. Americký kokršpaněl miluje pohyb po venku, ale rád tráví čas i doma v pelíšku. Je to aktivní pes, který si užívá každé dobrodružství. Vyhledává dlouhé procházky i koupání ve vodě. Je veselý a hravý. Je to velký lovec, proto se leckdy můžete setkat s jeho tvrdohlavostí a samostatností. Obecně se jedná o pejska, který má kolem sebe rád přátelský kolektiv a snadno se naučí vycházet i s dalšími psy.

Plemeno tibetské dogy má za sebou bohatou historii. Je totiž staré přes 4000 let. Tibetská doga se někdy též označuje za tibetského mastifa. První odkaz na tibetskou dogu bychom mohli nalézt v čínské knize letopisů. Její historie je spjata se jmény jako Aristoteles, Alexandr Veliký nebo Marco Polo. Všechny tyto osobnosti si tibetskou dogu velmi oblíbily. Díky Alexandru Velikému se dostala až do Evropy. Tibetská doga je velmi populární mezi chovateli v Evropě, v Asii i v Africe. Ač v některých státech byla dříve z politických důvodu hubena.

Tibetskou dogu můžeme zařadit mezi větší psí plemena. Dosahuje výšky i přes 66 cm a váží až 75 kg. Její srst je hustá a dlouhá. Jsou přípustné různé zbarvení srsti, například černé, modré, zlaté nebo hnědé v mnoha odstínech. Její tělo je mohutné a svalnaté se silnou kostrou. Široké hlavě dominují velké hnědé oči. Krk pokrývá huňatá hříva a tělo tibetské dogy zakončuje delší chlupatý ocas. Tibetská doga je služebním plemenem. Dožívá se v průměru jedenácti let.

Pokud vás doga nezaujme svým vzhledem, určitě to vynahradí přátelskou, klidnou a mírumilovnou povahou. Je věrná a oddaná, váží si své rodiny. I tak si ale ponechává svou nezávislost. Tibetská doga je pes s výraznou osobností, který vás nikdy nebude na slovo poslouchat. Je tvrdohlavá a zároveň inteligentní. Velmi ráda se učí novým věcem. Miluje hru s dětmi, ale k ostatním zvířatům se chová rezervovaně. Potřebuje prostorný dvorek nebo velkou zahradu. Tibetská doga rozhodně není pes vhodný do malého bytu ve městě.

Historie plemene československý vlčák sahá až do roku 1955. V té době se začalo s křížením euroasijského vlka a německého ovčáka. Cílem křížení bylo vytvořit odolného pracovního psa s vlčím vzhledem a hbitou postavou. Štěňata se narodila v roce 1958, byla bedlivě sledována, zkoumalo se především jejich chování. Jako plemeno byl československý vlčák oficiálně uznán až v 80. letech. Do té doby proběhl nespočet křížení. Prvním člověkem, který se vznikem plemene zabýval, byl Ing. Karel Hartl.

Pokud se podíváte na československého vlčáka, spatříte v něm vlka už na první pohled. Připomíná ho nejen svým specifickým vzhledem, ale i povahovými vlastnostmi. Plemeno československého vlčáka patří mezi psi střední velikosti. Dosahuje výšky přes 60 cm a váží více než 20 kg. Psi jsou o trochu větší a těžší než fenky. Zbarvení srsti je žlutošedé,
stříbrošedé nebo tmavošedé s charakteristickou světlou maskou okolo tlamy a na krku. Oči jsou jantarové a uši mají úzký trojúhelníkový tvar. Jedná se o pracovního psa s pevnou a svalnatou postavou.

Pro československého vlčáka je velmi důležitý pohyb. Je to aktivní a vytrvalý pes, který miluje běh i dlouhé procházky. Po vlku československý vlčák zdědil odvahu a nebojácnost, rozhodně se před ničím se nezastaví. Dobře snáší výkyvy počasí, proto mu nevadí ani celoroční pobyt venku. Československý vlčák umí být přátelský, oddaný a milují. Někdy ale může být těžké získat si jeho důvěru. Je to pes, který se musí vycvičit a jeho výcviku je potřeba věnovat dostatek času a trpělivosti.

Plemeno Dalmatin je přes 1000 let staré. Středozemí nebo Egypt? Odkud pochází není dodnes jasné. Jeho existenci před mnoha lety ale dokládají malby na zdech a církevní kroniky. Éra Dalmatinů spadá nejen do starověkého Egypta, ale i do moderní Velké Británie, kde byli Dalmatini v 18. století oblíbenými kočárovými psy. Neznamená to ale, že by se ke kočárům zapřahali. Pobíhali před nimi a tak uvolňovali cestu. Dalmatin si svou popularitu získal i díky disneyovskému filmu 101 dalmatinů. Po jeho odvysílání chtěl mít doma Dalmatina snad každý. Oficiální plemenný standard byl uznán v roce 1890.

Dalmatina můžeme zařadit k plemenům středního až velkého vzrůstu. V průměru dosahuje výšky necelých 60 cm a váhy do 30 kg. Jeho zbarvení je typicky bílé s černými nebo hnědými skvrnami. Štěňata se vybarvují až po deseti až čtrnácti dnech od svého narození. Dalmatin je pes s hustou srstí a krátkými chlupy, nepotřebuje proto žádnou speciální péči. Jeho oči jsou kulaté a posazené daleko od sebe. Mají hnědé zbarvení v různém odstínu, který souvisí se zbarvení fleků na srsti. Dožívá se dvanácti až čtrnácti let.

Dalmatin je typický rodinný pes, který má rád přátelský kolektiv a malé děti. Je chytrý, inteligentní a učenlivý. Miluje pohyb a hru. Dobře se snáší nejen s lidmi a s dalšími Dalmatiny, ale i s ostatními zvířecími obyvateli domácnosti. Ideální je pro něj domek s velkým výběhem, ale rozhodně byste ho neměli nechávat po celý rok jen venku. Není ideální ani jako hlídací pes. Je dobrosrdečný a kamarádský, neprávem si tak získal hanlivou pověst hloupého psa.

Jak již název částečně napovídá, toto plemeno pochází z Aljašky a arktických oblastí Kanady, kde bylo chováno a šlechtěno původními obyvateli. Aljašský malamut se již od pradávna především využíval k tahání nákladu nebo osob při přemisťování z místa na místo, ale našel rovněž značné uplatnění při lovu. Ústup plemena bylo možné zaznamenat s vypuknutím zlaté horečky na Aljašce, kdy zlatokopové dávali více přednost závodním psům. Ovšem od 30. let minulého století můžeme opět vidět značný nárůst chovu těchto psů a největší popularitě se aktuálně těší v USA a Kanadě.

Aljašský malamut má velmi silnou a mohutnou postavu se středně dlouhou, ale velmi huňatou srstí, která ho dokáže dobře chránit ve studeném počasí. Jak již bylo zmíněno, má velmi silné tělo, silné končetiny i tlapy, širokou a velkou hlavu s objemným čenichem, která je usazena na silném krku. Má krátké a špičaté uši a tmavé oči. Rovněž ocas je masivní a dobře ochlupený. Psi dorůstají do výšky 63 cm a feny do 58 cm při váze 30 až 40 kg. Aljašský malamut se průměrně dožívá 10 až 12 let.

Aljašský malamut si získal značnou popularitu díky své velmi loajální a společenské povaze. V poslední době se tak čím dál tím více stává rodinným mazlíčkem. Toto plemeno dobře vychází s lidmi a má rádo i malé děti. Musí se ovšem pamatovat na včasnou a důslednou výchovu. Ideálním společníkem se pak stává pro velmi sportovně založenou rodinu. Miluje pohyb, svobodu a především značnou fyzickou zátěž. Musíme mít rovněž na paměti pravidelnou údržbu jeho srsti, ale za tuto malou cenu dostaneme krásného a sportovně založeného psa.

 

Jak již název napovídá, byl irský setr vyšlechtěn v Irsku, jako typické lovecké plemeno. V součastné podobě se irský setr začal objevovat na šlechtických dvorech v průběhu 18. století. Většího rozmachu popularity se tento pes, ale dočkal v druhé polovině 19. století, kdy byl založen takzvaný Irish Red Setter Club, který oficiálně vytvořil standard plemene. Nejvíce se na irském setrovi oceňovala jeho vytrvalost respektive velká životní energie a značné lovecké schopnosti.

Irský setr má velmi vyvážené proporce a své popularitě vděčí právě značně vznešenému vzhledu. Je atletické až šlachovité postavy. Má dlouhou hlavu, velmi hluboký hrudník a dobře svalnaté končetiny, stejně jako krk. Typická je jeho dlouhá, rovná a mahagonově zabarvená srst. Irský setr svou výškou patří mezi větší plemena a dorůstá do výšky 55 až 67 cm, při váze 26 až 30 kg. Plemeno se v průměru dožívá 12 až 14 let.

Irský setr je často označován jako nejkrásnější lovecký pes, ale příliš často se s ním v loveckých smečkách nesetkáme. Pro svoji větší svéhlavost totiž vyžaduje náročnější a pravidelnější výcvik. Přesto je pak toto plemeno výborně pracujícím, učenlivým a inteligentním psem. Irský setr je rovněž velmi oblíbený díky svoji neobyčejně přátelské a přítulné povaze. Výborně se snáší s ostatními domácími mazlíčky a především malými dětmi. Při jeho chovu se ovšem nesmí zapomínat na pravidelnou údržbu srsti a dostatečný pohyb.

 

Jedná se o prastaré keltské plemeno, které pravděpodobně bylo vyšlechtěno křížením dogovitých a chrtích psů. Jeho původní zaměření bylo zcela lovecké a hlavním úkolem těchto psů byl lov vlků, obrovských irských losů a divokých prasat, ale často rovněž doprovázeli Kelty při jejich bitvách, kde strhávali protivníky z koňských hřbetů. Následně se Irský vlkodav rozšířil do celé Evropy jako luxusní forma daru pro královské a šlechtické dvory. Ovšem na přelomu 18. a 19. století došlo téměř k jeho vyhynutí, které bylo způsobené poklesem zájmu o lovecké psy a extrémním exportem plemene z Irska. O záchranu se pak nejvíce postaral kapitán Graham, který rovněž jako první popsal plemenný standard.

Irský vlkodav je velké a zároveň svalnaté plemeno. Působí velmi elegantně a nikdy není tak masivní jako doga a zároveň často je větší než deerhound. Typická je jeho hrubá a tvrdá srst, která je delší nad očima. Má velmi hluboký hrudník, dlouhý krk, stejně tak dlouhá hlava a čenich. Oba páry končetin jsou velmi dobře svalnaté, dlouhé a zakončené poměrně masivními tlapami. Dorůstá do výšky přibližně 71 cm až 79 cm, při váze 55 kg u psů a 40 kg u fen. Průměrně se irský vlkodav dožívá 12 až 14 let.

Jak již bylo zmíněno irský vlkodav je ideálním společníkem, který je mimořádně věrný a oddaný ke svému pánovi. Působí velmi vyrovnaným a zároveň rozvážným dojmem. Přestože byl původně využíván jako lovecký pes, který je značných rozměrů, dobře se hodí k malým dětem a dokáže se i přizpůsobit životu v menším bytě a velice rád se stává ozdobou rodinného krbu. Je ovšem nutné pamatovat, že vyžaduje značné množství pohybu, her nebo několik procházek denně. V irském vlkodavu pak získáte přátelského společníka a výborného ochránce.

 

Mops pochází z dálného východu, kde byl znám již v dávných dobách a pravděpodobně byl vyšlechtěn z mastifů. Jeho popularita ve světě ovšem začala růst až v 16. století v Holandsku, kde se stal symbolem na dvoře Viléma Oranžského, kteří ho zachránili před atentátem. Popularita vzrostal ještě více, když Vilém III. Oranžský si mopse vzal sebou, když se stal králem Anglie. Popularita této rasy, zejména mezi zámožnou vrstvou, vzrostal ještě více, když si mopse obstarala královna Viktorie a dodnes Anglie drží nad tímto plemenem patronát.

Mops je typickým představitelem malého plemene. Dorůstá do výšky 25 až 28 cm při váze 6 až 8 kg. Má dobře stavěnou a zavalitou postavu, charakteristickou kulatou hlavu s krátkým a tupým čenichem, velkýma a kulatýma očima a zvrásněnou kůži. Má krátké, ale dobře svalnaté nohy.

Jak již zaznělo výše, hlavní předností mopse je jeho společenská povaha, která se mimořádně hodí do rodiny s dětmi. Povahově se zároveň jedná o velice šťastného a vyrovnaného pejska bez známek větší agresivity. Zároveň je velmi nenáročným domácím mazlíčkem, který nevyžaduje příliš aktivního pohybu nebo speciální péče.

 

Pražský krysařík je trpasličí pejsek se skromnými rozměry, maximální výška dosahuje dvaceti tří centimetrů, váha pak 2 kg. Jeho srst dorůstá jen krátké délky, nejčastější zbarvení je černé s pálením, nebo žluté.

Krysaříci jsou jemní a mazliví malí psíci, kteří vynikají svou energičností a neúnavností. Jejich pohyb je velmi hbitý a čtverácký. Své rodině jsou naprosto věrní, vůči cizím ale mírně nedůvěřiví. Krysařík je skvělý společník, hodí se k dětem i k ostatním domácím zvířatům – není zhýčkaný, proto vydrží jak ve městě, tak na venkově, kde může i v dnešní době pomoci s likvidací hlodavců.